Igny a křehká ledová květinka

Ráno na Hvězdné louce bylo vždycky kouzelné. Když se sluníčko teprve protahovalo a ospale vykukovalo zpoza nadýchaných mraků, celá louka se třpytila. Dráčci se zrovna probouzeli ze svých pelíšků. Johi si čistila zoubky o stébla trávy, Wauu se ještě líně převaloval na svém oblíbeném mráčku a Flow si po ránu zaplavala v ranní rose.

Nejživější ze všech byl ale Igny. Jeho ohnivé bříško už vesele plápolalo a on poletoval sem a tam jako malá, neposedná jiskřička. Miloval rána, protože mohl probouzet květiny. Vždycky k nim přiletěl, dýchl na ně trochu svého tepla a ony radostně rozevřely své barevné okvětní lístky.

Jak tak Igny poletoval nad fialkami a zvonky, všiml si něčeho zvláštního. Úplně na kraji louky, tam, kde se stíny stromů držely nejdéle, ležel malý flíček bílého jinovatkového sněhu. A přímo uprostřed toho sněhu rostla květinka, jakou Igny ještě nikdy neviděl.

Nebyla ani červená, ani žlutá, ani modrá. Byla úplně průhledná, jako by byla vytesaná z toho nejčistšího kousku ledu. Místo lístků měla drobné krystalky, které tiše cinkaly, jako když se srazí dvě malé skleničky.
Cink, cink, cink, ozývalo se od květinky.
Když Igny přiletěl blíž, zjistil, že to krásné cinkání je vlastně drkotání zubů. Ta podivná průzračná květinka se celá třásla. Byla jí hrozná zima! „Jejda, ty chuděrko malá!“ vyhrkl Igny. Jeho dobré srdce nedokázalo snést pohled na někoho, kdo trpí „Neboj se, já ti pomůžu! Mám v bříšku ten nejteplejší ohýnek na celém světě. Hned tě zahřeju!“ Igny se zhluboka nadechl, až skoro vypadal jako malý červený balónek. Jeho bříško se rozzářilo jasným, sytě oranžovým světlem, jako opravdový táborák. Přiskočil ke květince a začal na ni sálat veškeré své teplo, aby ji co nejrychleji zachránil před zimou.

Ale stalo se něco hrozného. Místo aby se květinka radostně narovnala, začala se kroutit. Její krásné ledové krystalky začaly ztrácet svůj tvar. Z jejích průhledných lístků začaly kapat velké kapky vody. Květinka plakala! A co hůř, začala se celá roztékat a zmenšovat. „Ne! Co jsem to udělal?!“ vyděsil se Igny a rychle uskočil dozadu. Plamínek v jeho bříšku smutně pohasl. Schoulil se do klubíčka pod velký list a po tváři mu stekla horká dračí slza. „Ublížil jsem jí,“ fňukal si pro sebe. „Můj dar je špatný. Místo abych pomáhal, tak jenom ubližuju a ničím…“

V tu chvíli se ozvalo tiché šplouchnutí. Byla to Flow. Proměnila se z malé loužičky zpátky na vodní dračici a sedla si vedle Ignyho.

„Igny, neplač,“ řekla jemně a pohladila ho svou chladivou modrou tlapkou. „Tvůj dar není špatný. Je nádherný a všichni ho potřebujeme. Jenže tahle květinka je jiná než ostatní. Je to Ledový zvoneček. Vyrostl z chladu.“

„Ale vždyť se celý třásl zimou!“ namítl Igny popotahoval nosem. „Ano, byla mu zima,“ usmála se Flow. „Ale když máš velkou sílu, neznamená to, že ji musíš vždycky použít celou. Představ si, že máš obrovský hlad. Kdyby ti někdo dal celý velikánský dort najednou, přejedl by ses. A tenhle Ledový zvoneček potřebuje teplo také, jen mírnější.“ Flow přistoupila ke květince a jemně na ni dýchla chladivou mlhu. Květinka přestala tát a trochu se vzpamatovala, ale pořád se slabě třásla.

„Zkus to znovu, Igny,“ povzbudila ho Flow. „Ale tentokrát nemysli na velký táborák. Mysli na zapadající sluníčko na podzim. Na takový ten tenoučký paprsek světla, který tě jen tak malinko pošimrá na tváři. Vžij se do ní. Co by jí udělalo dobře?“

Igny zavřel oči. Představil si, jaké to je, když je květinka křehká jako sklíčko. Pomalu se nadechl. Nechtěl už být velkým ohněm. Chtěl být jen tichým, laskavým světýlkem.

Když otevřel oči, jeho bříško nezářilo divokou oranžovou barvou. Vydávalo jen tichou, jemně žlutou záři. Igny se opatrně, krůček po krůčku, přiblížil k třesoucí se kytičce. Zastavil se přesně v takové vzdálenosti, aby na ni dopadal jen koneček jeho světla.

A najednou se stal zázrak.
Květinka se přestala třást. Její ledové lístky do sebe nasály Ignyho jemné zlaté světlo a celá se rozzářila jako ten nejkrásnější drahokam. Zvedla svou hlavičku a tiše, spokojeně zacinkala. Byla v teple, ale neroztála.

Igny se podíval na Flow a tvář se mu roztáhla do širokého úsměvu. Zjistil, že to největší kouzlo není v tom, jak moc velký plamen dokáže udělat, ale v tom, že ho umí ovládnout přesně tak, jak to ten druhý zrovna potřebuje.

Ponaučení pro děti

Viděli jste, děti, jak Igny nejdřív květinku málem zničil, i když jí chtěl pomoct?
Měl obrovskou sílu a myslel si, že čím víc tepla jí dá, tím to bude lepší. Ale Flow ho
naučila něčemu velmi důležitému – říká se tomu empatie.
To znamená, že se zkusíme vcítit do toho druhého. Někdy, i když jsme velcí a
silní, musíme být velmi opatrní a něžní. Když například objímáme malinké štěňátko,
nebo když pomáháme mladšímu sourozenci, nesmíme použít celou svou sílu.
Skutečný hrdina není ten, kdo všechno dělá naplno a po svém, ale ten, kdo pozná,
kolik síly a péče ten druhý přesně potřebuje.